Jitka Vrbová

Moji milí příznivci,
postupně jsem se vymanila z nejhoršího pocitu ztráty. Celé léto jsem strávila velice častým zpíváním na různých festivalech a všude jsem se setkala se vzpomínkami na Standu Chmelíka. Jeho muzika nás provázela, provází a dá-li Bůh bude provázet dále. Mám kolem sebe (sic!) čtyři kapely z nichž většina jsou mladí lidé (jak bylo řečeno "koloušci") a to mě velice těší.
Moc vás všechny pozdravuji, děkuji za stálou přízeň a přeji vám krásné Vánoce, moji milí.
Vaše Jitka


A ještě dva dodatky: 1. Andělín je prozatímní doprovazeč, snažím se hledat stálého, jenž by byl tak skvělý jako Standa či Andělín. 2. Kapela Hot Jazz Praha pokračuje ve své činnosti, velice se těším i na své JAZZOVÉ koncerty.
Tak pápá miláčkové!

Přání k narozeninám od Rangers Band

Ať Ti Jitko život chutná, ať nám Tvůj alt stále zní,
ať nám Tvoje písně hrají, ať nám u nich dál se sní.
Zapal sobě cigaretku, připij vína skleničkou,
není vina toho vína, že si dáš jen maličkou.
Až se spolu zase sejdem, až mraky měsíc rozpletou,
i léto sbalí svoji celtu a půjde cestou staletou,
tam, kde praská v krbu dříví, kde hlas Tvůj radost rozdává,
že na jižních stráních vůkol jarem sníh i roztává.
A když pak pod nebeskou bání ztichnou v šeru bílé skály,
věz, že my Tě máme rádi!
Rangers - Band Tví kamarádi

Vaše Jitka



Facebook

Barbora Tachecí

ROZHOVOR, KTERÝ DLUŽÍM 33 LET

V polovině 70. let působila na spořilovské základní škole jako zjevení: temně rudé vlasy až na záda, rudé nehty, blahosklonný mírný úsměv v obličeji tak výrazném a krásném, že nešel zapomenout. O tři dekády později mi definitivně došlo, že nejde zapomenout celá. Protože jsem ji stále viděla, jak mlčky prochází rozeřvanou školní chodbou o velké přestávce, jemně napadá na jednu nohu a – všichni kolem ní tichnou a prudce brzdí svůj běžný přestávkový úprk. Jak vchází to třídy a ti největší gauneři jsou zpět ve své lavici nejrychleji ze všech a vzorně stojí v pozoru. Jak poslouchá jakékoliv desky, které jsme do jejích hodin směli přinášet - od Beatles po Mariku Gombitovou - její oči se přitom soustředí na neznámý bod někde daleko, prostředníčkem pravé ruky jemně vyťukává takt do stolu a ty desky uctívá všechny. Jak se jí nikdo nebojí a jak všichni dělají to, co chce ona, aniž by měli pocit, že je někdo svazuje. Jak všichni chtějí, aby je uznávala. Dala mi toho nejvíc ze všech kantorů za celých dvacet let, které jsem na školách strávila. A po třiceti letech, jako máma skoro dospělého kluka, jsem cítila potřebu jí to říct. Přišel na řadu Google, její webovky a zjištění, že stále zpívá. A to, co jsem měla tolik let na srdci, jsem jí zamailovala. Zvláštně se mi ulevilo. Splatila jsem dluh, který mne honil léta. Od té doby se vídáme. Stárnoucí žačka a nestárnoucí učitelka. Paní učitelka. Jazzmanka. Jitka Vrbová.

Nepřipadala jsem vám jako šílenec, když jsem vám prostřednictvím vašich webovek po třiceti letech napsala, co jste pro mne znamenala?

Abych pravdu řekla, vzalo mne to. Byla jsem okouzlena jednak tvojí formulací a tvými slovy. A pak samozřejmě obsahem. Odučila jsem tisíce žáků, někteří se mi vryli do paměti hodně a od mnohých dostávám maily, jak na mne rádi vzpomínají, jak by mě chtěli pozdravit a třeba přijít na můj koncert. Moc mě to těší, mám z toho radost. Ale tvůj mail …parazila tý meňá, řekl by Rus.

Váš byt mi otevřela moje bývalá spolužačka a při odchodu vzala úplně samozřejmě váš odpadkový koš. To přece nejsou běžné výjevy z kantorského života.

No…mých bývalých žáků je hodně a hlásí se ke mně, to ano. Až mne to někdy překvapí. Když třeba hrajeme mimo Prahu, tak ke mně přifrčí člověk středního věku třeba už po padesátce a praví: paní učitelko, vy jste mne učila na Spořilově, v Modřanech, v Michli, na Mělníku. A já na to: řekni jméno. A většinou se mi rozsvítí, dokonce vidím občas i lavici, ve které seděl. A co je opravdu zajímavé: vážně si ze strany svých bývalých žáčků nepamatuji vůbec nic zlého.

Kolem vás se prostě nikdy nic zlého nestalo. Žádné průšvihy, žádné napětí, žádné strachy. Nemělo by vás překvapovat, že se k výjimečnému kantorovi žáci hlásí po letech i desetiletích.

Děkuji ti zdvořile. Ale obě víme, že na kantory se zapomíná. Pro většinu mladých není škola ve vzpomínkách jako prioritní, alespoň pokud jde o učitele. Když se jich zeptám, kdo tě měl na matiku nebo dějepis, většinou řeknou: já už nevím, to je dávno. Proto mne tak šokuje, když mne si pamatují tolik let. Proč zrovna mne?

Vážně to nevíte? Jen za sebe můžu říct, že jsem prostě jiného takového kantora nepoznala, i když spousta z nich byla skvělých – vy jste ale vždycky kopala úplně jinou ligu. Není to ta správná odpověď?

Víc než kdy jindy si teď uvědomuju, že bych měla být vděčná za to, že jsem tohle povolání mohla dělat. A že jsem se do řady lidí aspoň trochu obtiskla. Přitom já jsem původně učitelkou být vůbec nechtěla, když jsem šla na filosofii. Ani náhodou. Chtěla jsem být novinářkou, reportérkou. Proto jsem šla na češtinu. A najednou, asi ve třetím ročníku, se ve mně něco otočilo: přestalo se mi chtít plánovat povolání, které je plné napětí a stresu. A taky už tehdy jsem měla vadu chůze a jako reportér pořád někde lítat, to by nešlo.

Možná se mi budete smát, ale stává se mi, že třeba jdu na třídní schůzky svého syna a všechny kantory, aniž bych chtěla, srovnávám s vámi. Nebo potkám na ulici poněkud nezvladatelnou třídu s nešťastnou kantorkou a říkám si, že to by se vám nestalo. Jak jste nás vedla vy, to byl prostě dar.

Přitom to fakt vzniklo náhodou. Vzpomněla jsem si tenkrát na svoji paní profesorku Bidlasovou z gymplu. Ta učarovala mně: mírou svých znalostí, svého klidu a své spravedlnosti. Byla mojí velkou inspirací. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsem se na ni neurazila, když mi při jedné klasifikaci dala dvojku. Byla jsem přesvědčena, že si zasloužím jedničku. Ale ona mi vysvětlila, že bych mohla být lepší – podala to takovým způsobem, že jsem si řekla: Kočaříková, ty bys taky mohla učit.

A pak už žádné pochybnosti?

Měla jsem strach - obrovský. Třeba že jak vejdu do třídy, všichni se začnou chechtat: hele, ona pajdá! Někdy dokážou být děti kruté, o tom není pochyb. Třeba u nás na gymplu říkaly jedné profesorce po obrně kejvačka…ale ona nebyla dobrý člověk.

To bude jádro pudla, mám dojem. Skoro všem kantorům jsme se na základní škole alespoň občas smáli, dělali jsme si z nich šoufky a dávali přezdívky. S jedinou výjimkou, kterou jste byla vy.

Ve čtvrťáku na filosofii jsme začali dělat tzv. náslechy a pak praxi. Byla jsem na češtinu přidělena na smíchovskou průmyslovku a jako téma mi byl přidělen Hálek. Jeho povídky se mi velmi líbily, ale věděla jsem, že budu mít před sebou kluky mezi sedmnácti osmnácti, co jim asi tak budu povídat o Hálkovi, že? Měla jsem velké dilema, jak to pro ně pojmout. A nakonec jsem ze zoufalství o tom přestala přemýšlet a usoudila jsem, že si tam prostě stoupnu a budu jim něco říkat. Jenže je to zaujalo. A profesoři, kteří vždy seděli v zadních lavicích, pak psali posudky. Jednu větu z nich nikdy nezapomenu: Hodina Jitky Kočaříkové o Vítězslavu Hálkovi byla podána jako krvák a humory. To mě velmi uspokojilo.

A od té doby jste se bát přestala?

Absolutní konec strachu přišel jindy: hodně blbě jsem upadla v jedné devítce přímo pod tabulí. Zpotila jsem se v ten okamžik ne bolestí, ale hrůzou, jak se mi budou děti smát. Jenže ti největší ranaři a vazby – asi deset jich bylo - vylítli z lavic a začali mne zvedat a v očích měli hrůzu, jestli se mi něco nestalo. Kvůli tomu jsem se bát přestala. Ale strach z toho, že nezaujmu, ten mne provázel pořád.

A zažila jste někdy, že jste nezaujala?

No tak…nezažila.

U své paní profesorky Bidlasové jste obdivovala její klid. Jenže jsou dva druhy klidu kantorů. Jeden druh klidu kantorů přináší volnou zábavu ve třídě. Ten druhý, ten váš, děti bystřil v očekávání toho, co bude. S takovým klidem se člověk rodí, nebo se dá naučit?

…Nad tím jsem, člověče, vůbec nepřemýšlela…myslím, že moje vnitřní souznění s dětmi muselo být dáno třeba mým dlouholetým pobytem v sanatoriu. Kvůli tuberkulóze kyčle jsem tam strávila devět let na posteli, protože tehdy proti tuberkulóze nebylo vůbec nic, jen klid a rybí tuk a med do pusy. A celou tu dobu mi hrozilo, že nebudu chodit vůbec.

Co se vám děje v takové době v hlavě?

To se nedá popsat. Připravovala jsem se na to, že budu muset být k lidem dobrá. Protože handicapovaní lidé často bývají zlí a to se mi hrubě nelíbí. A taky jsem byla vděčná za všechno, co vypadalo jako kontakt. Bylo nás tam víc, naučila jsem se žít ve velkém kolektivu.

Ve velkém kolektivu, ze kterého ovšem nemůžete odejít. Léta.

Prožila jsem tak věk od pěti let do devíti a pak při recidivě nemoci od jedenácti do šestnácti. Asi jsem rychle vyspívala, protože jsem hodně četla. Moc jsem na to nemyslela…když jsem tam jela podruhé, stala se mi taková zvláštní věc, která mne dost poznamenala. A řekla jsem si holka, tak tohle ty nikdy nikomu nesmíš udělat. Jedna sestra, adventistka, které jsem ráda zpívala a ona to ráda poslouchala, mne při mém návratu, když mne uložili do postele, přivítala slovy: Kočaříková, tak ty už jsi zase tady! Zazpívej mi Zdaž se sejdem jednou zase zármutků kde není víc!...a já v těch jedenácti letech ležela, zpívala a brečela. To bylo i na mne moc a od té doby jsem ji neměla ráda. Protože mi ublížila…velice mi ublížila.

Mám strach se dál ptát, co se vám tam ještě honilo hlavou.

Abychom se tam s holkama dobře bavily. Pletly jsme dečky, háčkovaly, psaly dopisy, zpívaly…pořád jsem zpívala. Nechala jsem si poslat foukací harmoniku a hrála. A ze začátku dost plakala. Ne kvůli stesku, ale kvůli té perspektivě. Věděla jsem, že to bude dlouho. Když mým rodičům řekli, že to bude na takhle dlouho, rozvedli se. Protože věděli, že by to takhle dlouho spolu nevydrželi. Ale díky té blahodárné přírodě si nakonec zvykneš na všechno.

Návštěvy byly jak často?

Jednou za dva měsíce na dvě hodiny. To je, jako by to nebylo. A začneš žít tím, co je. Knížky, obtisky, památníky, přátelství, ta s tou mluví, ta s tou nemluví. Morseovka, kterou jsme si mávaly s klukama z protějšího pavilonu, kde bylo plicní. Jedna holka se takhle zamilovala a protože taky nechodila, přelezla celý pavilon po rukách, aby se s ním mohla políbit. Vyprávěla to pak nám všem ležákům. To byla hluboká přátelství, která tam vznikla. Některá z nich držím dodnes.

Myslím, že právě tyto zážitky vysvětlují váš pověstný nadhled, je to tak?

Nejen nadhled. Taky schopnost smířit se. Bereme to, co je. Všechno ostatní se přizpůsobí.

Takže obrovské trauma z dětství nejspíš stojí za tím, že jste pro nás nikdy nebyla „jen“ učitelka hudební výchovy?

…myslím, že ano. Doufám, že jste všichni cítili, jak k vám mám blízko. A jak vás mám ráda. V tom to tkví.

Myslím, že to bylo ještě dál: předávala jste nám svůj pohled na svět.

No to rozhodně…připadalo mi to přirozené. Nikdy jsem nechtěla mít ten komisní odstup, jaký býval mezi kantorem a žáčkem k vidění.

Nezapomenu třeba – v kontextu studijních let, která následovala – jak jste blahosklonně přehlížela moji totální neschopnost zpívat. Vzpomínáte si na to ještě?

Matně, ale ano. (úsměv)

Zkoušela jste ve zpěvu tak – a už to bylo hodné ocenění – že jste houf dětí postavila před tabuli, ony společně zpívaly a nikdo se nestyděl, neb nikdo ze zbytku třídy nepoznal, kdo to umí a kdo ne. Jen vy jste zezadu, abychom vás neviděly, u každého z nás pár vteřin postála.

Ty si to vážně pamatuješ! Ano, ano, takhle jsem to dělala.

Když jsem v houfu něco dozpívala, všechny jste pochválila včetně mne a od té doby už jste po mně nikdy nechtěla, abych zpívala. Na vysvědčení jsem měla vždy za jedna.

Protože to byly jiné věci, které jsi zase uměla, že?

Mne to fascinovalo. Byla jste jak z Marsu. Jiný kantor na vašem místě by mi zvládl s přehledem za ta léta muziku absolutně znechutit. A já ji miluju, i když jí nerozumím. To je váš bod.

To byl účel. Vsadím se, že si zpíváš.

Doma skoro pořád. Proč obdobný účel tak málo ctili jiní kantoři?

….nevím, často jsme o tom mluvily s kolegyněmi v kabinetu. Ony se často vracely z hodin hudební výchovy rozčilené nebo minimálně nenadšené. Měla jsem pocit, jakoby ty hodiny pro ně nebyly tvůrčí prací. Jakoby je chtěly jen přežít. Často s notami na piáně a s očima na notách, což je jeden z nejhorších učitelských zlozvyků. Protože třídu máte buď za zády nebo bokem a nemůžete s dětmi být v tom sboru. Jenže já jsem ty hodiny brala tak, že jsme si zpívali spolu. A když přišli inspektoři ke mně na hospitaci, tak nevěřícně říkali: vám zpívají i deváťáci kluci?? A proč by jako nezpívali, říkala jsem si. Nechtěla jsem vést nudné hodiny hudební výchovy pouze s notami a životopisy, tak jsme zpívali.

Po roce 1989 jsem si často říkala, jak jste mohla za komunismu na škole vůbec vydržet – a nenechat se otrávit. Bylo to těžké?

Stalo se mi několikrát, že komunističtí kolegové se zasadili o to, abych zůstala bez odměn. Říkali: ona si vyzpívá tisíce a kdo ví, co tam vlastně zpívá….jo, párkrát jsem byla na koberečku. Třeba, když jsem nechtěla, aby mi děti říkaly soudružko učitelko. Nebo že nedodržuju ideologický výchovný plán. Nebo že jsem nedělala písemné přípravy na hodiny. Jeden jediný moudrý inspektor mi řekl: nač písemnou přípravu, když vaše hodina vypadá takhle? Někdy to byly až srandy: že na tabuli nepíšu rovně nebo že nepoužívám barvy… podstatné věci jim fakt unikaly.

Chtěla jste je někdy kopnout do zadku a říct jim: tak dost?

Jasně, tisíckrát. Ale má chuť učit byla větší, víš? Proto jsem odmítala i profesionální angažmá, která mi byla několikrát nabídnuta. Já jsem chtěla učit. Lidi od muziky mi často říkali, jak můžeš dát přednost „těm harantům“ před takovou kariérou? Nikdy to nepochopili.

Kolem vás v té době zářila Pilarka nebo Koubková a váš hlas se mi zdál tak blízko – nechce se mi věřit, že jste ani jednou nezalitovala.

Ne. Prostě ne. Já jsem nikdy – a není to póza – nestála o bytí v šoubyzynysu. Chtěla jsem zpívat, jak chci a s kým chci. A především to, co chci. A když uvážím, jak probíhaly kariéry zpěvaček…vždycky musely z něčeho slevit a dostaly se do toho kolotoče. Navíc: když se zpívá denně a pořád to samé, je to stejné, jako chodit do práce. A do třetice: lidé, kteří se kolem toho motali a motají, jsou především obchodníci. Nezajímá je muzika. Takže odchod od žáků k tomuhle? V žádném případě!

Potkala jsem stovky učitelů a většinou nebyli špatní. Jen mi tak nějak splývají. Jak se na vás dívali, když jste mezi takové kantory přišla?

Většinou jako na exota. Od prvního kontaktu. Časem si mě ale většinou oblíbili, někteří za mnou dokonce chodili pro radu. Jak to dělám, že mi neřvou, dělají úkoly a dokonce zpívají. Připadala jsem si mezi nimi jiná, ale konflikty jsem neměla.

Představuji si, že jsem stárnoucí, unavený, konzervativní učitel a do sboru dorazí mladá zrzavá holka, která zaujme, aniž by něco řekla, a ještě víc zaujme, když něco řekne. Když mlčí, třída je tichá a napnutá k prasknutí, neb čeká, co řekne. K tomu si občas odskočí zazpívat nějaký ten jazz na koncert…

Jasně, že tam občas byla malá česká závist. Ale kupodivu fakt ne moc často. Většinou mne kolegové dost rádi nasávali, povídali jsme, můj kabinet býval centrem, tam se chodilo na kafe a v té době ještě kouřit. A hlavně tam byla legrace. Vždycky jsem si říkala, sakra proč sem všichni chodí…

Když děti ve třídě dělaly přesně to, co jste chtěla, aniž byste jim to musela říkat - a ovládala jste je jen silou své osobnosti – dodnes mi z toho jde mráz po zádech.

Barunko, když mi to takhle říkáš, klepou se mi ruce. Uchvacuje mne, co všechno jsi stačila do sebe vstřebat, že jsem se obtiskla… Asi jsem udělala dobře, když jsem šla učit – co říkáš?

 

Doprovodné kapely

Jitka Vrbová a Hot Jazz Praha

Erastus (spirituálový a gospelový program)

Radim Linhart (piáno, keyboard) - Guinnessův rekordman v počtu repertoárových čísel

Jitka Vrbová & LTW Acoustic Band - www.ltwmusic.cz

možnost sólového vystoupení s kytarou

Copyright Jitka VrbováProduced by Odysseus NET, s.r.o.